Autorka

Když jsem byla malá, stále jsem snila. Vymýšlela jsem si příběhy, ráda psala slohovky. Psát mi nikdy nedělalo problémy. Na základní škole jsem dokonce psala povídky. Na střední škole jsem vyměnila psaní za čtení. Patřila jsem ještě ke generaci, která hodně četla. K maturitě jsem si pak nesla plné tři sešity výpisků. V té době jsem přestala psát. Kolem osmnáctých narozenin jsem konečně dostala rozum, který mi říkal, že mi knihu stejně nikdy nikdo nevydá. Vždyť nejsem žádný spisovatel!

V rámci studia na střední pedagogické škole jsem navštěvovala hodiny dramatické výchovy. Jednou jsme se bavili o tom, jak funguje naše mysl a naše sny. Zapamatovala jsem si jedno pravidlo. Pokud si něco opravdu hodně přejeme, dříve nebo později se nám to splní. Jednoduše, třeba i v trochu jiném smyslu, ale splní.

S tímto jsem odcházela na vysokou školu studovat matematiku a geografii. Na pět dlouhých let jsem měla hlavu zaraženou až po uši ve skriptech a ládovala do hlavy definice, věty a důkazy. Tenkrát jsem klasické romány skoro nečetla. Nebyl čas. I přesto, že jsem si přivydělávala na brigádách třeba jako knihovnice.

Následoval nástup do práce a založení rodiny. Se dvěma malými dětmi to bylo vždycky jen čtení pohádek před spinkáním. Pokud jsem si nějaký volný čas přeci jen našla, byla jsem tak unavená, že číst nemělo smysl. Nevnímala bych žádný příběh.

A pak přišla nemoc. S tím souvisela i má chronická únava. Vzácná diagnóza a zjištění, že           v jednadvacátém století neumíme některé nemoci diagnostikovat, natož vyléčit. Měla jsem štěstí. Operace i následná (dá se říct, že experimentální) léčba byla úspěšná, ale částečně mě na čas vyřadila z fungování v běžném životě. Naštěstí jen na čas. Byla jsem uvězněná doma, protože sejít nebo vyjít schody do třetího patra bylo pro mě nemyslitelné. Říká se, že co tě nezabije, to tě posílí. I z toho ne moc příjemného se dá vytěžit hodně. 

Vzala jsem si tedy počítač a začala znovu psát. První příběh nebyl nic moc, ale už v jeho závěru jsem dostala do hlavy nový. Byla to Violka. 

Postupně jsem zase začala fungovat. Vrátila jsem se do práce, učení na základní škole jsem vyměnila za učení na střední škole a pak přišel nápad. Odvážila jsem se poslat Violku někomu, kdo zhodnotí, jestli má práce má nějaký smysl. A protože nejsem žádný troškař, vybrala jsem si zrovna to největší nakladatelství v zemi. Když už, tak už! Po půl roce, kdy jsem už nedoufala, že by ji třeba jenom někdo přečetl, přišla zpráva. Violku vydáme!

Je to velké dobrodružství a za ten pocit, když poprvé držíte svou knihu v rukou a přivoníte si k ní, to stojí. 

Až vám někdo řekne, že něco je nemožné, nevěřte mu. Věřte raději na zázraky, protože kdo na ně věří, tomu se dějí.